Otto Placht o Amazonii

“Peruánský deštný prales se také nazývá Horní Amazonie a rozkládá se pod východními svahy And. La Selva Peruana je pro mnohé peruánce kraj „bez historie a bez kultury“. Asi proto, že se tomuto území dlouho vyhýbaly snahy kolonizátorů. Ani Inkové do džungle nevstoupili a použili ji jen jako úkryt před španělskými dobyvateli. Území bylo nepřístupné, málo pohostinné a nebezpečné. Byl to jiný svět uzavřený pod korunami stromů. Přesto tento svět obývalo mnoho indiánských kmenů, jejichž tradice nikdy nebyly zcela poznány a zaznamenány a byly předávány pouze ústně kočovnými vypravěči. Historie nám zanechala jen kusé zprávy, neb džungle vše časem pohltila. Právě proto se asi dodnes v myslích některých lidí udržuje takový názor na domorodou kulturu. Archeologické nálezy podobné ruinám zaniklých civilizací předkolumbovských nebo v hustém porostu ztracené petroglyfy , se objevují jen vzácně. Hmotná a hmatatelná je pouze živá příroda, která s takovou intenzitou a rychlostí zarůstá a pohlcuje vše, co v ní zanecháme, že pokušení tvořit a udržovat trvalé hodnoty a hromadit materiální statky se zdá býti nanejvýš pošetilé každému, kdo tam vstoupí. Přesto můžeme, v této oblasti, nalézt fascinující projevy výtvarného umění, jako je keramika a textilie. Ty tvoří jen povrch indiánské kultury, která však při se hlubším pohledu, vyjeví bohatou a komplexní kosmovizí. Duchovní svět divošských domorodců je tak vlastně tím nejcennějším kulturním dědictvím Amazonie. Ač není hmatatelný nabízí nám neustále možnost s ním vstoupit do kontaktu a využít jeho dary k našemu prospěchu. To je informace, kterou uchovává indiánská tradice a moudrost předků. Tuto zkušenost prožije každý, jehož vnímání je osvobozené od zátěže materiálních hodnot západní civilizace a kdo má odvahu se otevřít divoké, fascinující a transformativní energii amazonské džungle. Protože je tento svět tak křehký ve své vzájemné provázanosti člověka a přírody, je dnes v ohrožení, díky chamtivosti moderního konzumismu. Odlesnění znamená, nejen zánik unikátního biotopu, jeho přírodního bohatství-biodiverzity, ale i úplné vymýcení čehosi ještě cennějšího – porozumění existenci v harmonii s přírodou a sebou samým. Vím, že tato interpretace zavání naivním romantismem a moje názory na život v divočině se měnily za ta léta, kdy jsem v Amazonii pobýval. (život v pralese není romantické dobrodružství, ač má svůj snový charakter.) Jsem si však jistý, že to, co dnes nahrazuje původní pralesní způsob života, je mnohem větší hrozbou přežití člověka, než jedovatý had, pavouk nebo hladový jaguár. Dnes se v peruánské Amazonii střetává dávná minulost s budoucností v divoké energii pokroku a vyrábí bolestnou realitu přítomnosti. Pravěký svět Matky džungle je pro ně pozůstatkem těžkého života předků, jejichž vědění, jak v džungli přežít, je zapomenuto. Zničené životní prostředí jim ani nedává možnost si takové znalosti a dovednosti osvojit. Jak vyléčit tuto civilizační nemoc, která bohužel napadla všechny podobné oblasti na světě? Zbývá jen doufat, že najdeme cestu, která vede džunglí lidského nevědomí k uvědomění si magické moci objevu vlastní přirozenosti. Ve svém životě jsem k ní nalezl cestu v obrazech a výtvarném umění, které mi bylo průvodcem na cestě mezi světy – ve světě indiánských mýtů a legend a které mi otevíralo srdce lidí, se kterými jsem pobýval.“

(Otto Placht, k projektu Mezi světy, 2016)