Ze srdce Amazonie

Ze srdce Amazonie do srdce Linze, tam, kde vše začíná

Z civilizace do pralesa vede dlouhá a často dobrodružná cesta. Důležité je, nemít očekávání, neboť ty jsou vždy největším zdrojem falešných představ. Při první cestě do Amazonského pralesa procházíme pomyslným tunelem nevědomí, na jehož konci nás očekává zcela jiná dimenze bytí, než na jaké jsme, coby turisti západní civilizace byli zvyklí. Pravidla bílých lidí nahrazuje nekompromisní řád džungle a návštěvník musí vzít na vědomí, že vstupuje do světa, kde životní priority původních obyvatel jsou nastavené pouze na přítomný okamžik. Nic jiného zde totiž neexistuje. Domorodí lidé Matku džungle znají, vědí o její síle a znají její nebezpečí. Nepoužívají slovo děkuju, neboť ve vděčnosti žijí pořád, v neustálém díky vůči tomu, co nás přesahuje. Opravdovost života spočívá v přijetí jeho nekonečného proudu a akceptování věčného koloběhu. Důležité je pro ně sdílení mezi jednotlivci v rámci společenství a harmonického spojení člověka s přírodou. Stařešinové jsou součástí širší rodiny až do smrti, při čemž ta je brána pouze jako přechod do jiné úrovně vědomí. Citelná je ženská soudržnost, genialita jejich tvorby a napojení na Matku džungle, kterou vnímají jako jednu velkou posvátnou rostlinu, projevující se v nekonečně mnoho variantách. Jejich ženská síla je konstantní, přítomná, navenek neprojevující se, přesto velice citelná, všeobjímající a všechápající. Ženy stojí pevně nohama na zemi, jsou přesto plně přítomny v božském proudu. Jsou inspirací pro ty, kteří se vydají po cestě života jako po cestě srdce, které pak při rozhodování vždy stojí na prvním místě a rozum mu na té cestě pomáhá. Stejně jako při cestě do Amazonského pralesa, procházíme i do pralesní galerie Winnerlich mezi dvěma dimenzemi. Představte si, že stojíte na hlavním náměstí v Linzi, lidé chodí sem a tam, nakupují, telefonují, tramvaje troubí…prostě klasický ruch města.

Hauptplatz 17, A-4020 Linz

U domu se starorůžovou fasádou a číslem 17, se zastavíme. Projdeme středověkou mříží, na jejímž levém kraji je umístěn znak Galerie Winnerlich. Hlavním motivem znaku je Victoria amazonica. Královna amazonských vod, největší leknín světa. Je to symbol duchovní cesty, kdy se květ, respektive celá rostlina musí prodrat bahnem, skrze kalnou vodu, až nad hladinu, aby mohla vykvést. Je to nomen omen k lidskému životu, kdy se často musíme prodrat pomyslným bahnem nevědomí, abychom mohli vykvést a ukázat se světu v plné kráse. Je symbolem smrti a zmrtvýchvstání. A je to také příběh této galerie. Po projití mříží vstupujeme na počátek dlouhé kamenné chodby, kdy nám již indicie naznačují, kudy se máme vydat, abychom spočinuli v pralesní kapli. Postupem času, v průběhu cesty už ani nevnímáme zvuky civilizace a pomalu zapomínáme, stejně jako na cestě do Amazonie, že existuje „tam venku“. Projdeme dlouhou chodbou, kde nás v poslední části cesty přivítá amazonský vitamínový bar OSHEbar. Stojíme před vchodem do galerie a pomalu vstupujeme do pra-lesního chrámu. Přivítá nás duch pralesa skrze obrazy českého umělce, alias malíře džungle Otto Plachta. Doprovodí nás keramika a ručně tkané textilie domorodých žen, identické zvuky matky džungle. Otevře se zcela nový svět, jiný časoprostor, který nám svými vjemy, energií, barvami a vůní dovolí na chvíli procítit její mateřskou sílu a hřejivost. V přízemí se naladíme na velká barevná plátna Plantas maestras, sítotisky rostlin a výjevy z indiánského života. První patro je určeno pro obrazy, které jsou malované přírodními barvami z amazonských rostlin. Poslední místnost prohlídky zvaná „posvátná kaple“ je věnovaná ceremoniálním výšivkám, které člověk může spatřit pouze ve tmě a které jsou nasvíceny UV lampou. Na světlo tak vyjde pouze to, co vyjít má. Tím se změní i náš pohled na svět a změna perspektivy nám umožnuje i vnímání věčnosti. Zjišťujeme, že v „tom“ nejsme sami, že pocit osamění vzniká pouze tím, že nevěříme sami v sebe a že jediné hranice, které existují jsou ty, které si nastavujeme díky našemu strachu. Misionáři se v pralese báli. Lákali indiány z džungle ven, prý na světlo boží. Říkali jim, že ve stínech džungle sídlí ďábel. Sami se báli a tak se na indiánech dopouštěli smrtelného hříchu. Indiáni vědí, že Bůh existuje a že je v nás. Cítí se být jeho neoddělitelnou součástí. Vnímají přirozeně tajemství, které moderní člověk dnes marně hledá. Pevně věřím a je mým cílem, aby se tato galerie stala místem, které zanechá v srdci návštěvníků pocit domova, soudržnosti, pospolitosti, laskavosti a třeba také pomohla k tomu, co v dnešní době člověk marně hledá. A když to později najde, tak ať to, co najde, je To Ono.

Magdalena Winnerlich